Systém mřížky nám pomáhá strukturalizovat poznávaný svět. Rozděluje nám ho do menších pravidelných obrazů. V renesanci přikládali malíři na viděné prostředí mřížku, aby exaktně zachytili perspektivu. Dnešní struktura digitálního obrazu je mřížkou vyplněnou škálou barev, je abstraktním nástrojem, jímž analyzujeme svět, abychom ho mohli pochopit a následně něco nového syntetizovat. To nové, co vytváříme, nahrazuje čím dál víc naše přirozené prostředí umělým světem, „syntetickou skutečností“. Světelná projekce mřížky v místnosti způsobuje při delší expozici fotografie rozpad pohybující se postavy do „časoprostorových plánů“. Pohybem člověka se skládá nový objem, vzniklý na struktuře mřížky.
